Ux je německý krátkosrstý ohař. Do naší psí školky byl dán na ve věku 8 týdnů a s majitelem jsme se dohodli, že jej budeme vychovávat. To zahrnuje socializaci v lidské i psí smečce, rozvíjení vrozených dovedností, kterými je štěňátko tohoto plemene vybaveno. Všechno samozřejmě vždy úměrně jeho věku a fyzickým schopnostem.
Ux se narodil 7. září 2010 a byl k nám předán 2. listopadu, tedy přesně ve věku osmi týdnů.

Čtenáři tohoto webu budou mít současně s námi možnost postupně sledovat, jak výchova postupuje, jak se dají rozvíjet dovednosti loveckého psa a ti, kteří s loveckými plemeny dosud nemají žádné zkušenosti, zde mohou čerpat podněty k výchově svého vlastního psa.

Ohař je pes loveckého plemene. V našich podmínkách patří toto plemeno mezi nejpoužívanější v myslivecké praxi na lovech drobné srstnaté i pernaté zvěře na poli, v lese i na vodě. Ohař je typický stavěcí pes. Jeho vrozenou vlohou není honit a štvát živou zvěř, před živou zvěří musí prokázat klid a nesmí ji pronásledovat. Je zejména využitelný k vyhledávání zvěře na volných prostranstvích s nízkým krytem, kdy vyhledává pach ukryté zvěře, který mu přináší do nosu vítr. Po navětření pachu zaujeme okamžitě pevný, strnulý postoj ve směru přicházejícího pachu, typická je nakrčená končetina, nehybný prut. Tímto postojem označí směr, ve kterém se nachází ukrytá zvěř. Zajímá jej pach zvěře, nikoliv zvěř samotná. Je na nás, abychom tuto vítanou vrozenou vlohu výchovou zachovali.
Tato práce se jmenuje "Hledání v poli" a je specialitou, kterou najdeme pouze u ohařů.

Starší manželé, oba invalidní, si pořídili do bytu v panelovém domě zlatého retrívra Aginku. Fenku si pořídili jako kamaráda a společníka, ale také tak trochu počítali s tím, že retrívr je v povědomí lidí veden jako asistenční pes a vrozený aportér. I v moudrých knihách o psech je často uváděno, že se schopností přinášet se zlatý retrívr prakticky "narodí". Plánovali, že Aginku snadno naučí, aby jim podala ze země přeměty, které jim spadnou, protože ohnout se pro pro ně bylo vzhledem ke zdravotnímu stavu obtížné.

Obecně lze říci, že majitelé "vrozených přinašečů - retrívrů" však nejsou v této literatuře správně informováni: je nesmírný rozdíl mezi tím běžet za letícím míčkem a ten "skoro vždycky" přinést a mezi kvalitním, klidným, uvědomělým, spolehlivým stoprocentním podáním předmětu, ať leží psovi u nohou, nebo je 100 metrů daleko a pes jej musí dohledat nosem podle pachu.
Ty uvozovky u slova "skoro vždycky" jsou napsány proto, že každý majitel psa pak umí vyjmenovat situace, kdy pozornost psa je rozptýlena vnějším podnětem silnější intenzity, něž je odhozený aport a pes nenosí. Buďto se za odhozeným předmětem nerozběhne vůbec, nebo jej dostihne, párkrát pohodí hlavou, aport vyplivne a běží si po svém.

Pak je třeba konstatovat že pes NEAPORTUJE !!! Neboli aportuje jen někdy, ale je to totéž, jako byste měli letadlo, co skoru létá, popřípadě pilot umí přistát, ale když jsouý špatné povětrnostní podmínky, tak se mu to občas nepodaří. Já nevím, jak ostatní, ale já bych si do letadla, co "skoro" umí létat, nebo přistávat, raději nesedal. Doporučuji, aby majitel psa nepočítal, kolikrát pes předmět přinese, ale kolikrát jej nepřinese. Pokud jej nepřinese na jeden povel aspoň jednou, měl by sebekriticky přiznat, že pes neaportuje.

Stejné je to u psa i s dalšími dovednostmi - jako je tahání na vodítku, přivolání, .... a další. Ale to nyní není obsahem tohoto textu.

Maltézský psík - fenka Jamie k nám byl předán majitelem k nápravě chování. Ačkoli tento psík malého plemene se vyznačuje veselou povahou a hrdým držením hlavy, s Jamie to bylo přesně naopak.

Po prvním kontaktu s pejskem bylo zřejmé, že pejsek působí bázlivě, ustrašeně, vůbec se nechtěl hnout od nohy člověka, na kterou byl doslova přilepen. Když za sebou táhnul volně vodítko a to se mu zachytilo za překážku, začal úpěnlivě pištět a na vodítku se zmítal tak divoce, že přitom doslova rotoval kolem své podélné osy.

Když byl ponechán o samotě, vydržel hodiny zuřivě štěkat a dožadovat se tak příchodu pánečka. Na nataženou ruku se snažil cenit zuby, veškerý jeho projev působil velmi submisivním dojmem, který vykazoval mírnou agresivitou vůči člověku i při rběžné, rutinní manipulaci se psem, jako je např. přetáhnutí obojku přes hlavu. Fenka vždy utekla do kouta a byla připravena se proti tomuto jednání bránit. Toto byl velmi vážný problém při venčení pejska a při veškeré všední manipulaci s ním.
Jamie byla vyděšená z jakéhokoli vnějšího podnětu, spadnutí nějakého předmětu na zem, rychlejšího pohybu směrem k ní nebo třeba cinkáním kovovým předmětem.

Kiki, nebo Kikýšek je typický jorkšírák o váze asi 4 kilogramy a má čtyři roky. Panička jej do hotelu přivezla na převýchovu, protože si s ním doma už nikdo nevěděl rady. Největším problémem bylo čůrání v bytě, dále kousání do pánečků a pak také byl strašně bázlivý a stále se všeho lekal, velkých psů, hluku, cizích lidí. Doma mu občas proto říkali "bojínek".

Když pes občůrává byt ještě ve čtyřech letech, je pro majitele dost hrozná věc. Hlavně se nejednalo o klasické počůrání z důvodu, že jej zapomněli vyvenčit. Naopak, vycházka trvala vždy dost dlouho a vždy se vyvenčil dostatečně. Ale v bříšku měl vždy malou zásobu schovanou a po návratu domů se mu vždy podařilo vystihnout okamžik, kdy se nido z pánečků nedíval a něco označkoval. Typicky to byla buď pohovka, noha od stolu nebo od židle, květináč. Čůral v kuchyni, obýváku, na chodbě, ale co bylo hlavní, pánečkům se jej nikdy u toho nepodařilo přichytit. Tak měl celou počůravací akci přivedenou až k samé dokonalosti.
Jednalo se o projev dominantního majetnického chování, který se majitelé snažili po celé čtyři roky zvládnout, ale stále se jim to nedařilo. Byli z toho velmi nešťastní, protože je Kiki jinak velmi hodný a roztomilý pejsek. Jen mu neuměli sdělit, že toto dělat nemůže.

Výmarák byl k nám předám k nápravě chování. Zcela mu chybí kontakt s majitelem, když je ponechán doma sám, ničí věci a znečišťuje byt. Při venčení na vodítku tahá tak značně, že musí mít na vycázce speciální postroj a brzdný náhubek, aby jej bylo možno udržet na vodítku. S tím je spojena spousta dalších nectností, jako je vynucování pozornosti, štěkání, kňučení. Poté, co dostane povel, tak jej někdy provede, ale po pár vteřinách odbíhá. Jeho vnější projev se vyznačuje doširoka rozevřenou mordou, jazyk venku, zrychlené dýchání, neustále řeší to, co se jej netýká, neboli "do všeho strká nos", pobíhá z místa na místo, zkrátka je ho neustále "plný byt", zejména v přítomnosti návštěvy.

Majitelé si s jeho chováním už nevěděli rady, tak pořádali o nápravu jeho chování.

Thajský ridgeback patří podle některých pramenů k jednomu z nejstarších plemen. Řadí se mezi primitivní lovecká plemena, a jak již název napovídá, svůj původ má v Thajsku. Povaha těchto psů by měla být velmi společenská, jsou to klidní psi, kteří však milují běh, jsou to údajně také výborní „skokani“. Svou bystrost a inteligenci mnohdy dokážou využít ve svůj prospěch. 

Fenka Izabela (jeden a půl roku) k nám byla přivezena kvůli jejímu chování, které se ani v nejmenším nepodobalo typickému thajskému ridgebacku. Byla velmi bázlivá, lekala se každého pohybu člověka, na který reagovala ohrnutím pysků a obnažením svých ostrých špičáků. Majitelé s ní měli velký problém jít na procházku, protože nepřiměřeně reagovala i na zvuky okolí, vrčela na návštěvníky i děti, vzít jí cokoliv z tlamy znamenalo riskovat pokousání. Během posezení s majiteli jsme se dozvěděli také to, že fenka bez dovolení kradla jídlo a dokonce znečišťovala byt, ačkoliv se majitelé stále snažili s ní trávit dostatek času venku. Po dohodě jsme ji zde měli na převýchovu tři týdny.