A naše Arlenka tedy na 100 procent. Na Řásnou jsme tentokrát přijeli až v neděli večer. Nejeli jsme tam poprvé a tak jsme si o víkendu dopřáli výlet na Hlubokou, kde se konala Klubová výstava.
O té mluvit nechci, protože pěkný den nám začal až po jejím skončení v Maleticích u rybníka s opravdickou kachnou a bažantem, po boku svých milých kamarádů: brášky Armaniho a ségry Belušky. Dva překrásné slunečné a hlavně odpočinkové dny v rodinném kruhu nám odbouraly předchozí „výstavní“ stres.  

Takže zpátky k mnohem zajímavějšímu loveckému výcviku. Pondělí ráno jsem hned po příchodu na louku pozorovala, že ostatní pejskové a páníčci, co zde jsou už od čtvrtka, jsou tak trochu přešlí. To Arlenka byla v plné síle a  ten rozdíl byl nepřehlédnutelný. Dělala mi samou radost. Bylo vidět, že ví o co půjde a že se těšila.

Navíc krásně svítilo slunce, tak že pohoda. Pro pejsky bylo teplo až moc a tak hned odpoledne došlo ke změně programu výcviku a to by jste koukali, jak všichni ti chlupáči ožili. Páníčkům bylo také o hodně veseleji. 
Disciplíny se zvěří v lese či ve vodě byly o dost zajímavější než ranní „prostná“ na louce. No jo, ale ono to bez rozcvičky prostě nejde. Úterý bylo stejně vymalované a pomalu se kazící středa se pojala spíše jako odpočinkový den před čtvrtečními cvičnými OVVR a následně pátečními ostrými OVVR.

Ve čtvrtek byla naplánovaná cvičná zkouška, hlavně abychom se nepletli při hlášení a zapamatovali si pořadí disciplín. Se čtvrtkem přišlo i špatné počasí. Sice bylo ještě teplo, ale od rána pokapávalo, v poledne se výrazně ochladilo a začalo pršet a to jsme už tahali pláštěnky. Pršet začalo až u disciplíny "voda", takže pejskům to ani moc nevadilo.  Celkem slušně prokřehlí „pláštěnka nepláštěnka“ jsme se po skončení cvičných zkoušek vydali zpět do příjemného tepla penzionu, kde nám rozhodčí po přepočítání známek vyhlásili výsledky.

Pro Arlenku bylo toto dopoledne i přes promočený kožíšek velmi úspěšné. Pan rozhodčí nasázel Arlence samé čtyřky a tak se nad zkušební soudcovskou tabulkou rozplakal po telefonu i můj tatínek. Ó to bylo dojemné.

Páteční zkouška: sedm stupňů nad nulou, sychravé a mrholivé studené páteční ráno a následně i déšť bylo pro páníčky i jejich pejsky po předchozích vedrech doslova šokem. Noční modlení na zlepšení počasí ani k rozehnání mraků nepomohlo a tak jsme všichni řádně zmokli a vymrzli. Není divu, že se promoklým a prokřehlým pejskům moc nechtělo do vody, raketové starty byly rázem ty tam. Ani vyhlášení vodomilové se do rybníka nijak nehrnuli a do vody šli spíš váhavě, než razantně.

I Arlenka byla celá prokřehlá a tak její práce byla také trochu vlažnější, při vstupu do vody se také trochu zamyslela, jestli si to s tím povelem třeba nerozmyslím. No - já jsem se jí ani nedivila. Žádná raketa, jak ji doma dobře známe. Zkrátka zima udělala své.

Ráno mnozí z vůdců po takové facce od počasí neodmítli něco málo teplého do žaludku na zahřátí, ale venku na poli to stejně nadlouho nepomohlo. Tak  jsme se v takovém „nečase“ vydali bojovat o čest a lovecké vlohy.

Sice ne všichni, ale drtivá většina obstála se ctí, a každý z nás mohl směle prohlásit, že už jsme vše, co se na OVVR zkoušelo, dělali lépe. Ale to je zkušenost, jak je kdo z pejsků i vůdců odolný a že nemůžeme očekávat na zkouškách jen krásné počasí.

Psí holky projevily své něžné pohlaví a v takové zimě a dešti se jim do vody nechtělo. Houževnatí kluci to až tolik neřešili, ale holky se chovaly přesně podle „lady scénáře“:  „Co že? To nemyslíš vážně, že půjdu do vody, když je tak hnusně! Vždyť už od rána prší, jsem mokrá a je mi zima až na kost!?“. Sama zabalená do zimní bundy a čepice jsem se jim vůbec nedivila. Jak bych se na Arlenku mohla zlobit, že do vody šla tentokrát pomalu a váhavě a nevlétla tam jako jindy, když bych se sama bývala raději schoulila do klubíčka do auta a přikryla dekou.

Inu je potřeba brát v úvahu, že holčičky jsou prostě princezny.

Blanka s Arlenkou.