S naší labradorkou Valentýnou byla dvakrát na lekci pana Zelníčka v Brně ale nakonec jsme z nedostatku času výcvik vzdali, přestože jsme měli dohodnuto absolvování deseti lekcí.

Uplynula celá zima, jejíž polovinu jsme strávili v Jeseníkách, a z našeho nevychovaného a výcvikem nepolíbeného psa se stala pravá horská divoška. Celé dny trávila pobíháním okolo chaty a přišla až když to bylo nevyhnutelné, což bylo večer. A i tak jsme se zapotili než jsme ji do chaty dostali.

Když přišlo jaro, pochopili jsme, že je nutné začít něco dělat. Při každé vycházce jsme vláli na vodítku za naším „vůdcem“ a taky jsme potřebovali OVVR.

Musím poděkovat panu Zelníčkovi, že vytrval i přes mé odmítání a nabízel mi nové a nové alternativy výcviku, ať už v Brně, v Chlébském nebo v Řásné.
Rodinná rada zasedla a rozhodla se absolvovat květnový týdeňák v Řásné i s naší 2,5 letou dcerou. Ten byl zakončen pátečními OVVR.

Jenže jsme netušili, co nás čeká. Na kurz jsme se připojili až v sobotu odpoledne a to přímo hozeni do výcviku. A přišlo nejhorší. Kromě toho, že se naše Valča do paměti všech zapsala skokem do rybníku, čemuž se všichni posmáli a obdivovali styl, rozhodla se zaplavat si a pak se proběhnout po okolí, takže jsme ji ještě hodinu chytali. Paráda!

Myslím, že jsme byli zpestřením pro všechny, protože ani naše dcera Nikolka nechtěla zůstat pozadu, na všechny pejsky se bez jakéhokoliv varování vrhala a muchlala je, chtěla házet aporty a za neuposlechnutí ty chudáky trestat, takže dokonale kazila morálku. Všechno skončilo pláčem, když jsem jí nedovolila vlézt do rybníku s panem Zelníčkem.

Večer jsme ulehali s depkou jak vrata. Zvlášť při vzpomínce na Berry a Beky s paničkama, které packu v pacce bravůrně zvládaly vlečky v lese na králících i koroptvích. To nám ten kurz pěkně začalo !!!

V neděli ráno Valentýna naběhla se svým pánečkem Petrem do vedlejší vesnice na výcvik, který začala ranní rozplavbou v rybníku a následným proběhnutím po okolních lukách a polích. Já to sice vím akorát z SMSky, my s Nikolkou jsme pro jistotu zůstaly v Řásné, ale to co Valča vyváděla si dokážu dost živě představit. Ještě celou neděli jsem od Petra poslouchala jak je všechno na .... ,že on se na to může .... a že je všem k smíchu. Začali jsme propadat panice ještě víc.

Jenže v pondělí se začalo všechno měnit. Valča pochopila, co se po ní chce a že jí je odměnou pánečkův rozzářený obličej a velikáááá pochvala. Každého půl dne jsem si vyslechla od pana Zelníčka a ostatních z kurzu, jaké pokroky moji miláčkové dělají. Jen času bylo málo a voda stoupala.

Navíc ve čtvrtek Valča pokašlala cvičnou zkoušku, čímž si vysloužila večerní trénink u rybníka. To nechtěla zase z vody a čekala, co nového pro ni vymyslíme. Všechno už znala: Házení aportu, se kterým vylezla, házení kamení, kdy jsme ji plaváním z místa na místo unavili, pobíháním u břehu, odcházení od vody - no už byl repertoár dosti vyčerpán. A tak Petr a Karel zvolili novou taktiku. Stáli na břehu a mlčeli. Valentýna stále čekala, co bude - ono NIC !!! Po delší době propadla panice a sama vylezla.

V pátek přišel den D. S přesunem na místo OVVR začaly ty opravdové nervy. Málem jsem ani nedýchala, zvlášť když přišla třetí disciplína, práce nosem na spárcích. Ta naše mrška má nos dobrý, o tom jsme nepochybovali, horší už to bylo s aportem. Celý týden výcviku nechtěla spárky brát a aport na suchu dělala opravdu jen s velkou výhradou.

Ovšem Valentýnka překonala samu sebe, spárky našla a ukázkově je aportovala. Málem jsem se dojetím rozplakala a Petr se mi po zkouškách přiznal, že v ten okamžik byl úplně dřevěnej.

S poslední disciplínou si nás Valča vychutnala, zřejmě za ten čtvrteční dril u rybníka. Rozhodčí hodila aport na vodu, Peťa Valču odepl a ona pobíhala po břehu tam a zpátky. Nepomáhaly žádné povely, ani pověstný „strejda Karel“ (jak by řekla naše Nikolka), stojící s koronou opodál. Všichni si vzpomněli na náš první den – Valčin skok do vody a za zády jsem slyšela poznámky typu: „..nejlepší plavec z kurzu a oni z něj udělali neplavce...“

Samozřejmě, že happy end přišel:  Valentýna se otočila na nás všechny, co jsme tam stáli, dala bych ruku do ohně, že mrkla, odrazila se a SKOČILA! Předvedla svou parádní třímetrovou šipku. OVVR byly v kapse.

Závěrem musím podotknout, že Valentýnka byla místní veteránkou, protože na Silvestra oslavila třetí narozeniny. Takže i starého psa novým kouskům naučíte!

Jsme opravdu rádi, že jsme se do toho dali. Naučili jsme se s naší fenečkou pracovat a odměnou nám je šťastný pes. Pravda, počáteční nedůvěra byla jak u nás tak i u Valentýny, ale týdeňák v Řásné se vyplatil. Hlavně nás to začalo moc bavit, jsme přihlášení na víkenďák v červnu a chystáme se na pracovní zkoušky.

Petra s Petrem a Nikolkou, Valentýnka.