Článek Věry Hrabalové.

Náš prodloužený víkend

Dobrý den,
chtěla bych se s Vámi podělit o zážitky z našeho prvního víkendového výcviku v malebném prostředí obce Řásná, který se konal ve dnech 26.3. – 29.3.2009.

A jak to u nás všechno začalo?
Již delší dobu jsem pokukovala po všech možných plemenech psíků a postupně vyřazovala plemena, která nesplňovala mé požadavky na psa. Chtěla jsem velkého, rychlého, inteligentního psa, s kterým při procházce do přírody nebude hrozit, že mi ho zardousí větší pes, nebo že jej doma dokonce zašlápnu. Také jsem myslela na budoucnost, aby byl hodný, neagresivní vůči dětem a jiným psům.

Takto jsem došla k ohařům. Jsou hbití, chytří a elegantní, žádné nepříjemné chlupy po nich nezůstávají a vidět je pracovat v poli, na louce je prostě nepopsatelný zážitek. Jenže který z nich to bude? Velmi jsem váhala mezi maďarským a výmarským ohařem. Vyhrál výmarský ohař. Jelikož padlo rozhodnutí v druhé půlce roku, nebylo tolik nabídek na štěňátka. Mělla jsem obrovské štěstí, když hned první telefonát vyšel a chovatelka měla ještě volnou fenečku. S přítelem jsme jeli k chovatelce na návštěvu a bylo rozhodnuto... bude to Breda. Takový malinký sametový šedivý kožíšek a blankytně modré oči... kdo by odolal!

Pečlivě jsme se připravovali na její příchod. Samozřejmě i výcvik jsme si plánovali. Počítala jsem s tím, že budu muset využít výcvikových táborů, abych se s ní naučila pracovat, jelikož ji chci využít v myslivosti a také bych ji ráda později uchovnila.
Breda rostla jak z vody, základní poslušnost jsme upevňovali pomocí pamlsků (sem tam), uměla povely: sedni, lehni, vstaň, ke mně. Po vánocích jsme spolu začaly navštěvovat cvičák. Vím, že to pro ohaře není to pravé místo. Od tohoto výcviku jsem chtěla pouze to, ať je zvyká na pohyb se psy různých ras. Cvičák to byl neoplocený, kolem pole a les. Výcvik loveckých psů se v mnoha věcech liší, tak jsem to brala s rezervou.
Jak se blížila puberta, začala jsem poznávat, že pamlsky již nezabírají a povely Breda postupně ignorovala. Byl nejvyšší čas pokročit dále v loveckém výcviku. Brouzdala jsem na internetu a našla jsem stránky "Zlatý lovec". Velmi mě tyto stránky zaujaly. Byla jsem ráda, že mají tolik možných termínů, jak víkenďáky, tak i týdenní tábory. Kontaktovala jsem pana Karla Zelníčka a už jsem balila věci.

Ve čtvrtek jsem přijela trochu později, přednáška v restauraci byla v plném proudu. Bylo tam plno pejsků, retrívři, ohaři, jezevčík a další. Velmi mě potěšilo, když jsem viděla jednoho výmaráka. Přednáška skončila asi kolem desáté večer a konečně jsem se šla po dlouhém únavném dni ubytovat. Pokoj jsem sdílela s výmarákem Baronem a jeho paničkou Šárkou a ve vedlejším pokoji spinkal labrador Tomík s paničkou Marcelkou.
Po první, téměř probdělé, noci se mi nechtělo příliš vstávat, ale Breda byla ostatně jako vždy raní ptáče. To ještě nevěděla co ji čeká. Výcvik se konal u sousední obce Lhotka. Na tento den bylo naplánované vystavování, hledání v poli, společný hon a samozřejmě poslušnost. Jelikož si Breda hned z počátku umínila, že rozhodně nebude chodit u nohy, tak byla usměrněna do správných kolejí a už nebyl s tím nebyl žádný problém. Poté jsem se s Bredou učila jak vystavovat zvěř. K tomu účelu nám posloužily křepelky. Z počátku Breda o křepelky nejevila zájem.
U nácviku systematického hledání už to bylo lepší, no alespoň křepelku dohledala. Pokud by nás někdo z dálky sledoval, určitě by se dobře pobavil nad naším pobíháním sem tam... a co teprve společný hon?!

V sobotu odjelo z výcviku více lidí s jejich pejsky, tak jsem v naší skupině ohařů zůstala já a Šárka. Sobotní den byl naprosto skvělý. Od rána svítilo sluníčko, což byla moc příjemná změna po pátečním pochmurném dni. Opět jsme pracovaly na hledání a vystavování. Breda vystavovala stylem navětření – daun. Trochu mě to zarazilo, že to neděla jak ostatní. Křepelka ji stále nezajímala, tak proč by se snažila. Ovšem při odchodu na polední přestávku, kdy jsme odnášely s Šárkou křepelky zpět do klícky došlo u Bredy ke zlomu. Ukázala jsem ji křepelku v dlani, ona ji olízla a pak už z ní nemohla odtrhnout oči. Odpoledne se pomalu rozběhala a křepelku začala vystavovat v postoji s přední nožkou pokrčenou. V podvečer jsme se učily aport. Breda už byla ale hodně unavená, tak dokonce usnula na louce, jak ji zahřívalo sluníčko.

Poslední nedělní dopoledne bylo ve znamení neustálého deště. Opět jsme po sedmé hodině byly s Šárkou na cvičné louce a začaly s výcvikem. Rozmístili jsme křepelky a procvičovaly jsme jejich hledání v poli, vystavení. Baronovi to šlo skvěle, pěkně se rozběhal, prostě v neděli z něj byl jiný pes. Breda se taky hodně změnila. Ví, kdo je z nás dvou vůdce (samozřejmě já), ale přesto zůstala mým sameťáčkem. Po příjezdu domů prospala celý den. Začala používat svůj nos, vyhledává zvěř a moc ji to baví. Také poslušnost je o poznání lepší. Dostala jsem mnoho rad, jak pokračovat ve výcviku, abychom spolu zvládly blížící se zkoušky vloh ohařů. Také se zaměříme na aport, abychom při další návštěvě v Řásné mohly aportovat zvěře.

Jelikož jsem odjela bez rozloučení se účastníky výcviku, chtěla bych je touto cestou pozdravit a poděkovat panu Zelníčkovi za jeho čas a především cenné rady. A už se těšíme na další vzájemnou spolupráci.

1. dubna 2009

Všechny zdraví Věra a Breda.