Článek Blanky Vondráškové.

Naše rodina bydlí v malé vesničce na Jihu Čech. V selském statku s velikými pozemky nikdy nemohla chybět zvířátka. Láska k nim jasně předurčovala náš životní styl. Bez nich bychom byli jako bez chleba a vody. Navíc dostatek prostoru a svobody s takovým vztahem k přírodě ani pro nic jiného využít nelze. Bohužel mnoho zvířátek již mezi námi není, žádné z nich však není zapomenuto a každé mělo u nás ty nejlepší podmínky k životu jaké si jen může spousta jiných přát. I proto se dožívala rekordního stáří s minimálními zdravotními problémy které staré zvíře vždy provází.

Stárneme všichni. Je to jedna z mála spravedlivých zákonitostí na tomto světě. Přijdou různé neduhy, člověk se necítí v plné síle. Ne jinak to bylo s mým tatínkem. S přibývajícím věkem a s vědomím velké zodpovědnosti člověka vůči chlupatým přátelům není těžké pochopit, že 74-letý člověk už hodně zvažuje, zda si znovu pořídí další.

Já jako jeho o dost mladší dcera to viděla jinak. Po odchodu posledního z nich bylo u nás pusto a prázdno. Netrvalo to dlouho a pochopil to i můj táta. To byl okamžik, kterého jsem se s vervou chytla a najednou tu byla Arlenka. Malé chlupaté klubíčko, naprosto závislé na naší péči a lásce. Najednou zase bylo pro koho žít, smát se a radovat.

Nebyla to náhoda, že Arlenka je zlatý retrívr. Výběr podpořila tatínkova lesácká minulost, bohaté zkušenosti s výcvikem a chovem loveckých plemen i moje tíha k větším pejskům.. A tak to bylo jasné. Začali jsme klasicky jako každý. Bez nadsázky přiznávám, že je to vymodlený pejsek. Miláček, miminko, sluníčko, čumáček, brouček,…prostě „vymazlené“ štěně – však to znáte J.
Začala jsem se základním výcvikem poslušnosti sama. Byla jsem nadšená svými výsledky. Zjistila jsem však, že všechny mé povely ochotně plní jen tehdy, když ona sama chce a když za to dostane něco dobrého na zub. Dobře jsem si uvědomovala, že s tím dlouho nevystačím. Arlenka nám mezi tím začala rychle dospívat a stávala se čím dál tím víc nezávislou a vůdčím členem rodiny. Ať se na mne nezlobí, když řeknu: „pupík světa“, kolem kterého všichni skáčou podle jeho rozmarů. Byl nejvyšší čas s tím něco udělat. Chci vychovaného pejska, který bude milován, ale současně bude vědět, kde je jeho postavení v rodině.

Pročetla jsem tuny materiálů, ale nedokázala jsem získané informace zcela správně přenést do praxe. O to těžší to bylo, že jsem se o víkendech tolik snažila a přes týden, kdy jsem byla v Praze v práci, byla Arlenka sama s taťkou a stala se náčelníkem diverzní skupiny. J Co dodat. Výsledkem toho bylo, že při mých návratech na víkend mě radostně vítala jako paní domu a taťka se v tu chvíli pro ní stával trpěným výminkářem.

I na procházkách Arlenka často odbíhala za svými zájmy a na přivolání ani na píšťalku nereagovala jak by se slušelo. Až se stalo, že pod čerstvě napadlým sněhem potkala rozbité střepy a ošklivě si pořezala tlapky. Táhl jí tam pach padlé srny a její lovecká vášeň, které byly silnější než mé povely. Rány na tlapkách tak silně krvácely a já propadala strachu, že o ni přijdu, dřív než se z louky dostaneme k autu a k veterináři. Odcházela mi před očima.

Tohle nebyla ta temperamentní Arlenka. Uzlíček neštěstí smířený se vším. Její smutné oči mi říkaly, že je opravdu hodně zle. Na veterině mi řekli, že to bylo za pět minut dvanáct. Tři zavázané tlapky, na jedné z nich bylo 14 stehů. Střepy prošly hluboko, protože byly ve zmrzlé zemi jako zakované.

Zkrátím to. Vše dobře dopadlo a dokonce i bez následků! Jak obrovské štěstí Arlenka měla! Skoro dvouměsíční léčba byla neskutečně zdlouhavá. Díky ní nešlo provádět výcvik a tak probíhalo litování a rozmazlování. Situace nás opět oddalovala od našich cílů. Jedním z nich byla i návštěva profesionálního loveckého výcviku Karla Zelníčka, který jsme měli už tak dlouho v plánu.

Že jde o kvalitní výcvikovou školu jsem neměla pochyb. Znám Karla i Simonu a dobře vím, jaký mají ke psům krásný vztah, jak moc je milují a jakých úspěchů jejich svěřenci dosáhli. Není divu, však tomu věnují celý svůj volný čas a to bez lásky k nim jednoduše nejde!

Když se tlapky zhojili tak, aby Arlenka mohla být už delší dobu venku, našla jsem první volný termín a vyrazilo se na Řásnou. To už Arlence bylo skoro 10 měsíců. I přes známé neduhy jsme obě šly do akce s tím, že už přece jen něco umíme a nebudeme za úplné začátečníky. Hned první dopoledne při rozcvičce poslušnosti při chůzi na vodítku se projevily první chyby způsobené nedůsledností. Karel nám ukázal jak na to a za chviličku jsme obě pochopily, jak má správná chůze na vodítku vypadat. Bez vodítka to kupodivu bylo jednodušší protože se Arlenka nemohla spoléhat na šňůru a musela mě sledovat.

Následovala ukázka jak zvládáme aporty z ruky a ze země. Vše proběhlo perfektně, byly jsme pochváleny a já neskrývala radost právem pyšné „matky“. Ó jak se situace změnila, když jsme o totéž byly požádány ještě několikrát za sebou. V tu chvíli jsem zjistila, že Arlenka výborně rozumí povelu aport, ale provede jej jen tehdy, když ona sama bude chtít a ne když chci já – aneb první známky toho, že moje rádoby vůdčí postavení Arlenka chápe jako hru na babu - kdo má v které chvíli placku šerifa. Teď to byla ona. Karel situaci bedlivě sledoval z povzdálí. Opět si nás zavolal, vysvětlil co děláme špatně, poradil a ukázal jak správně postupovat.

Společně jsme se s Arlenkou posouvaly dál a dál. Za veliké podpory Simony se mi Arlenka začala měnit před očima. Brala aporty i studené zvěře a tak byla po obědě právem odměněna pachovými pracemi, které pejsky vždycky baví a Arlenku tedy obzvlášť. Na závěr se zkusilo pár vleček v lese a ztracená. Zde se Arlenka „pochlapila“ i když jisté rezervy byly patrné na první pohled. Tuhle hru jsme doma hrály s „dumíkem“ poměrně často. Zvěř bezpečně našla, ale rychle a správně jí uchopit bez olizování a oždibování bylo něco, co se musí rozhodně dopilovat. V každém případě pro ní bylo obrovskou motivací pozorování starších psů a zdravá soupeřivost: „Já to umím taky, tak už mě k tomu pusťte, teď to bude na jedničku jako u toho kluka přede mou!“

Ten den jsme usínaly velmi unavené, ale nesmírně šťastné. Náš vztah začal dostávat úplně jinou kvalitu. Pozorovala jsem, jak na mě Arlenka visí očima, jak se těší na každou chvilku se mnou a jak se hrne do práce. Nezastírám, že druhý den byla tak nažhavená, že začala lajdačit ranní pořadovku v domnění, že tím možná urychlí odchod do lesa. Mě zas bylo jasné, že si opět zkouší tvořit program sama a tak jsem se na to více soustředila. Všechno je to o důslednosti vůdce. Když jsem důsledná, pak to Arlenka ani nezkouší měnit, protože ví, že jí to není nic platné. A o tom to je. Třešinkou na dortu byla barva, kdy si doslova vychutnávala každou kapičku a postupovala po barvě jak rozený detektiv. Ten den dostala přezdívku „Kolombo“. J

Ano, do teď jsem si každého pejska polidšťovala a věřila, že on zná své mantinely a respektuje je. I Arlenku mám jako svoje dítě, ale dnes vím, že je to, ať se mi to líbí či ne, pořád jenom zvířátko, které bude pudově neustále milimetr po milimetru zkoušet postoupit v hierarchii jeho smečky (rodiny) výš a stále pracovat na upevňování své pozice. Toto praktické zjištění jsem pochopila až při výcviku vedeným zkušenými cvičiteli.
Že je potřeba se zbavit přehnané opičí lásky mi Arlenka předvedla třetí den, kdy po povelu aport „bafla“ králíka a místo ke mně se s ním rozběhla daleko na druhou stranu louky. Marné bylo volání a pískání. Zamířila si to směrem k rybníku na kterém tál led před očima. Ve vteřině se mi promítla hrůzná scéna jak se topí a já ztratila hlavu.

Dlouho Karlovi trvalo, než mě přesvědčil, abych za ní neběžela, že je to zbytečné chtít dohonit psa. V této stresové chvíli – podotýkám, že ve stresu jsem byla pouze a jenom já - mi vyhrkly slzy. Arlenka je tam, já tady a ještě se mám otočit, a jít na druhou stranu? Nevidět, co se děje a ještě zvětšovat vzdálenost? To bylo pro „mamku“ mého ražení naprosto nepřípustné. Srdce mi říkalo pravý opak a tak jsem chvíli protestovala. Nakonec bylo mnou odmítané řešení opravdu to jediné, co zabralo.

Dozvěděla jsem se o praktickém výcviku a o sobě mnoho a odjížděla domů plná rozporuplných dojmů. Cestou jsem o sobě pochybovala, zda jsem dost silná na to, abych se dokázala změnit. Uvědomovala jsem si, že všechny chyby jsou moje. Arlenka v tom nejede. Ve zpětném zrcátku jsem neustále sledovala Alenčin spokojený kukuč a ten mi dal sílu pokračovat.

 

Pilně jsme trénovaly. A vlastně ne jenom my, ale připojil se i taťka, který si toho obrovského Alenčina posunu všimnul a nechtěl, aby přes týden, než přijedu, vše padlo do starých kolejí. Tak nám to vydrželo 14 dní a protože se nám po Řásné začalo stýskat, neodolaly jsme a rozhodly se tam znovu vrátit. Ideální možnost si ověřit, zda jdeme správným směrem.
Pokrok u mě i Arlenky byl napodruhé diametrální. Už jsme tam byly za mazáky. J Hned první den odpoledne jsme dokonce opustily bandu štěňátek a pracovaly jsme se staršími souputníky. Je jasné, že jsme se jim nemohly rovnat.

Ne náhodou nám Karel dával stejně složité úkoly jako dostával Jirka s tříletým Labradorem Endym. Věděl, že Arlenka urazila veliký kus cesty a je třeba ji posunout dál. Sledování zkušenějšího pejska je dobrá motivace. Šly jsme tedy se statným borcem Endym na vlečky a odpoledne na ztracenou.

Zde se projevila Arlenčina lovecká hrdost a vášeň. Nebo jenom ženská? J Nenechala se zahanbit ani na vlečce, ani při dohledávce. Z vlečky donesla bažanta bez větších potíží. To víte, že po třech dnech byly ty „mršiny“ už hodně „jeté“. Naše princezna to řešila tak, že je nosila takzvaně na pinzetu za jedno peříčko, zbytek se jí pleskal mezi předními tlapkami. To se ví, že to není dobře, ale byla to legrace – naše „estééétka“. J S králíkem to bylo podobné.

Poslala jsem Arlenku pro ztracenou, ale Endy se páníkovi vysmekl a vyrazil za ní dříve, než stačil Jirka zareagovat. Arlenka to „zmerčila“ a v ten moment zapnula turbo, aby našla králíka jako první! Bylo to úsměvné vidět je oba, jak se každý snaží tam být dřív. Arlenka to zvládla o krůček rychleji, jenže Endy jí bez námahy pochopitelně doběhl. Tak to Arlenka vyřešila po žensku. Hodila na něj svůj „křeňák" se slovy: "Vypadni obludo, to je moje ztracená" a čapla králíka na plnou mordu a přinesla ho skoro předpisově i s předávkou vsedě. J Endy neměl šanci, nebo spíš už ani nechtěl. Dostal vynadáno od mladé kočky a tak se rychle zamyslel a začal se chovat jako správný gentleman. Neměl to jednoduché, taková pěkná fenečka, to správného samečka vyvede z míry. J

Poslední den mi přinesl ještě jeden krásný zážitek. Nejen že Arlenka v hodně obtížném bažinatém terénu s rákosím bez potíží nacházela promočené, asi tak o dvě kila těžší, králíky a bažanty, ale hrdinka malá ukázala štěndům, že plavání je žůžo. Do vody pro kachnu se přímo třásla. Dokonce přestala vnímat střelbu. Strašně se jí chtělo do vody, ale bála se z hráze skočit na hladinu jako zkušený kámoš Endy. Nebyl tam pohodlný vstup a tak skok byl jediné možné řešení. Opatrně jsme jí pomohli aby se nebála a ten první metr překonala. Pak už si to radostně pádlovala pro první aportík, který cestou potkala. Několikrát pak totéž ještě radostněji zopakovala s kachnou a tím se alespoň v mých očích stala hrdinou dne. Bylo to v podstatě úplně poprvé, co byla Arlenka na hluboké vodě.

Odměnou jí byla řada hezky seřazených pejsků na hrázi, kteří ji v sedě s nádherně vykulenýma očima a nataženýma ušima naprosto bez hnutí a velmi pozorně pozorovali. Bylo to dojemné, nádherný pohled - hlavně na štěňátka. Tolik soustředění a chuti se zapojit jsem ještě neviděla. Snad jen kdysi dávno, když jsem byla s dětičkami ze školky na pohádce v kině.

Tak mi někdo řekněte, že to pejsky nebavilo a že je někdo do něčeho nutil a že je to týralo. Houby, oni se na to třásli a když si to zkusili, byli šťastní jako blechy! Bez výjimky i ti, kteří si na začátku mysleli, že nemusí poslouchat. Jejich vztah s „páníky“ se hned po prvním dnu upevnil a zkvalitnil tak jako můj s Arlenkou. Už mi nevadí tahat holou rukou „mršiny“ po poli! Arlenku totiž náramně baví je hledat a nosit mi je zpět! A to mi za to opravdu stojí!!!

Rozhodně budeme pokračovat v loveckém výcviku a už se těšíme na další setkání. Tímto chci upřímně poděkovat Karlovi a Simoně, bez kterých bych se s Arlenkou tak rychle dál správným směrem rozhodně nedostala.

Karle, Simono,

moc Vám s Arlenkou děkujeme.