článek Petry Literákové.

Víkend na loveckém výcviku 20-22.3 Řasná

Zdravím všechny příznivce i odpůrce loveckého výcviku. Jsem bíglice a jmenuji se Rita a v červnu mi budou dva roky.

S loveckým výcvikem jsem začala asi v říjnu loňského roku, kdy mi bylo 16 měsíců. Do té doby jsem znala jen poslušnost na klasických cvičištích pro služební psy.

Musím říct, že ze začátku to nebyla legrace pro mě ani pro paničku. Seznámila jsem se Karlem, který mi všechno vysvětlil psím způsobem. Začali jsme chůzí u nohy. Já se musela naučit všechno od začátku a úplně jinak. Ta tam byla odměna v podobě pamlsku, zato se mi dostávalo mnoho pohlazení či poplácání.

Chůzi jsme s Karlem zvládli myslím hned na první lekci. Pak následoval aport. To už bylo náročnější, ale stačily opět dvě tři lekce a už jsem to uměla. Panička byla nadšená a když jsem to udělala opravdu pěkně tak přišel na řadu i pamlsek



Pak jsem se seznámila se zvěří, jinak než při štvaní v lese, a následovala ta zábavnější část, čmuchání a hledání králíků a bažantů. To už jsem se vůbec učit nemusela. Šlo to samo. Mám moc dobrý čumáček.

To byly moje začátky. Tentokrát na loveckém víkendu to už bylo jiné. Už jsem nebyla žádný začátečník ale patřila jsem mezi ty pokročilé.
Vůbec jsem netušila kam se to v pátek tak brzo ráno chystáme. Takhle mě vytáhnout z teplého pelíšku a vystrčit na mráz. To se nedělá. Cesta byla dlouhá, ale stálo to za to. Dorazili jsme na Řasnou, na velikou louku u lesa. To bylo něco pro mě. Spousty pachů, spousty psích kamarádů a dokonce i rybník s oblíbenými labutěmi. Samozřejmě nechyběl ani Karel.

Začali jsme hned příjemně. Dělali jsme s kámošem Ergim dohledávky zvěře a potom i vlečky. Předháněli jsme se kdo bude lepší a rychlejší. Já mám učitě lepší čumáček, ale Ergi zasé lépe aportuje. To aportování skutečné zvěře mi ještě moc nejde. Musím nejprve najít to správné místo na uchopení jako poslední pérko na letce bažanta nebo ťapička králíka. Ale i tak mi to šlo. Panička byla taky spokojená.

Po práci následovala odměna v podobě odpočinku a odpoledne jsme vyrazili opět do lesa. Tentokrát jsme nacvičovali slídění. Na veliké louce jsme měli pobíhat sem a tam podle pokynů pánečků a hledat králíka v kleci. Vůbec nám nešlo na rozum, proč se honit po poli, když přesně víme kde králíka hledat. Ale co se dalo dělat. Páneček je páneček a nesmíme ho zklamat. Však jste měli vidět jak byla panička nadšená, když jsem na nalezeného králíka štěkala. Dostala jsem i odměnu, ale tak aby to nikdo neviděl.

Jenže takový králik v kleci není nic moc zajímavý. Proto jsem se při jednou slídění vydala hledat skutečného zajíce. Kolem králíka v kleci jsem proběhla jak panička chtěla a vydala jsem se po stopách zajíce. Bloudila jsem v lese dobrých 15 minut a když jsem na nic nenarazila tak jsem se vrátila zpět k paničce. Ona na mě čekala na louce i s ostatními. Pak jsem se už spokojila s tím králíkem v kleci, když ti zajíci nebyli.

V sobotu se vstávalo zase brzy a šlo se hned po snídani pracovat. Tentokrát jsme začínali méně zábavným aportem a chůzí u nohy. Musela jsem nosit i králika a ne jen za pacičku. To byl pro mě trochu šok. Moc se mi nechtělo, ale zase mě panička překecala. Velmi jsem si oblíbíla kopýtko ze srnky. To bych vám aportovala a nosila jako divá. Bylo to tak akorát na moji malou bíglí tlamičku. V sobotu se zkoušelo i střílet. Mě to žádný problém nedělá, akorát vždy spozorním a koukám co se děje. Taky jsme pásli králíka a nacvičovali klid před zvěří. Já ale nejsem hloupá a poznám králíka od zajíce, takže mě to nechávalo úplně klidnou. Vždyť on se ani nesnažil utéct. Pak následovaly zase vlečky a dohledávky i na slídění došlo.

Nejzajímavější to bylo v neděli. To jsme dělali barvu. Panička mě měla na vodítku a šly jsme celou cestu po stopě spolu. Bylo to príma. Čmuchala jsem jako drak, hezky pěkně po stopě jak byla nakapána. Nevynechala jsem ani kousíček. Na konci následovala opět pochvala, akorát ten srneček tam chyběl L

Protože jsme byli už všichni moc unavení tak se v neděli cvičilo jen chvíli a pak se jelo domů. Byla jsem ráda, ale taky mi bylo smutno. Kdy se zase uvidím s těmi psími kamarády? Ani jsme si tam nestihli pořádně vyhrát. Panička si u „strejdy Karla“ vyptala moji oblíbenou srnčí nožku, takže mám aspoň památku a taky cvičební pomůcku, kterou vždy bereme do lesa a tam s ní pracujeme.

Musím říct, že bych tenhle výcvik doporučila všem pánečkům s loveckými psy a především s bígly. Je mi líto, že moji bíglí kamarádi chodí jen na vodítku. Tak ráda bych si se všemi pohrála a zaběhala,ale pánečci je nepustí. Určitě mi to moc pomohlo.

Teď s paničkou více v lese pracujeme a jsme více v kontaktu a mě pak nějaké srnky ani zajíci nezajímají. Raději běhám pro aport, dohledávám a čmuchám. Panička má radost a tím mám radost i já.

30. bžezna 2009
Petra Literáková a Rita