článek Majky Psotové.

Příběh Bena aneb jak Ben zjistil, že je lovecký pes.

RetrívrDva roky po tom, co jsme pochovali našeho prvního pejska, jsme se rozhodli, že si pořídíme opět psího kamaráda. Rozhodli jsme se pro zlatého retrívra. Dostal jméno Ben.

V prvních týdnech pobytu u nás doma jsme se snažili hlavně, aby neničil náš dům a zahradu a jeho energii jsme vybíjeli dlouhými procházkami v přírodě. Nakoupili jsme odbornou literaturu a vybaveni teorií o výchově psa k poslušnosti jsme se ho snažili nějakým způsobem více či méně úspěšným přimět k tomu, aby aspoň na zavolání přiběhl. Do určitého věku to docela fungovalo. Ale jak Beník dorůstal do puberty, přišel na to, že je určitě zábavnější si nejdřív vyřešit to, co ho právě zajímá a potom možná i přijít na zavolání k nám.



Tehdy jsme si řekli, že je toho tak akorát dost a že na to asi sami nestačíme. Rozhodli jsme se tedy, že budeme navštěvovat místní cvičiště a tam se nám ho snad podaří umravnit. Chyba lávky! Za rohlík a párek jsme ho přemluvili, aby si sedl, přiběhl na zavolání a někdy i lehl, ale bylo na něm vidět, že to dělá velice neochotně a možná i potají znuděně zívá. Prostě na cvičák chodil hlavně proto, že tam bylo víc pejsků a mohl si s nimi hrát.

Tehdy jsme pochopili, že se musí něco změnit. Začala jsem intenzivně hledat na internetu nějakou možnost výcviku retrívrů. Našla jsem webové stránky Lovecké psí školy Zlatý lovec. No a tehdy začala nová etapa výchovy našeho pejska a taky mě a mého manžela. Lovecká škola nabízela víkendové a týdenní výcvikové pobyty. Abychom to hned ze začátku nepřeháněli, rozhodli jsme se, vzhledem k tomu, že pobyty byly v Chlébském, což je od nás asi hodinka cesty autem, že se jenom pojedeme podívat, jak vlastně výcvik probíhá a chtěli jsme přijet jenom sami bez Bena.

Jenomže po informativním rozhovoru s panem RNDr. Karlem Zelníčkem dostaly události trochu jiný spád. Stále jsme ještě nebyli přesvědčeni, že budeme absolvovat s Benem celý víkendový pobyt. Nejdřív to měl být pátek odpoledne. Potom možná i sobota, ale nakonec jsme se nechali přemluvit a po asi hodinovém urychleném balení stylem, co uvidím to hodím do auta jsme vyrazili už ve čtvrtek.

Ben to bral jako prima výlet do přírody s kupou pejsků, ale vzápětí se řádně zapotil a ne jenom on. My taky a dva půldny i Karel. Ben začal zjišťovat, že na vodítku bude muset chodit ne jak chce on, ale jak bude chtít jeho vůdce. Trvalo mu to dost dlouho, pak taky aport na povel byl pro něho nějak nepochopitelný.

Naštěstí brzy se chodilo na pole a do lesa dohledávat zvěř. To bylo už něco jiného. Nevím, jak mu to v hlavě zafungovalo, ale bez nějakého velkého tréninku drapnul bažanta do mordy a vítězoslavně s ním přiběhl k nám. Nevím, kdo byl víc překvapený, jestli on nebo my. Je pravda, že po chvíli si asi řekl, že nemá smysl někomu něco nosit a odevzdávat to, co si ulovil. Zkusil tedy králíčka ukořistit a pořádně nás prohnal.

Tady nám hodně pomohla Simona a s její pomocí jsme zabránili větší pohromě. Ben si stačil pochutnat jenom na králičích ouškách. Od té doby jsme byli obezřetnější a docela vše vycházelo.

Odjížděli jsme s jiným pejskem, než jsme přijeli. Tak a co dál. No pokračovat, protože to bylo výhodné pro obě strany. Ben už na vycházkách víc poslouchal, nemuseli jsme se bát, že se vrátí, až oběhne všechny psí kamarády a taky se mi podařilo ho odvolat, když se pustil v lese za zvěří. A my jsme se tím pádem s ním tolik nezlobili a nemuseli vymýšlet, jak ho trestat za neposlušnost.

Rodinná rada rozhodla, že pojedeme na další prodloužený víkend, tentokrát do Řásné. Dorazili jsme jako poslední ve čtvrtek večer. Ben zjistil, že tam má staré známé kamarády, hlavně krásnou čokoládovou labradorku Berrinku. Byl nadšený. Ráno ho sice čekala ne moc oblíbená pořadovka a aport dřevěné činky, ale co se dá dělat. Říkal si, že to nějak přečká.

A dobře udělal. Po chvíli následovaly aporty zvěře pernaté i srstnaté. No paráda. Všichni jsme zírali. Ben se snažil. A tak to bylo celý víkend. Vlečky na louce, v lese, dohledávky, barva. Pak taky hledal páníky schované v lese. Dalo by se říct, že mu šlo asi všechno k čemu přišel a vůbec mu nevadilo, když Karel k tomu ještě střílel.

Ale abych ho nepřechválila. Pořadovka a dřevěná činka mu stále nevoní. Tam musí na sobě včetně nás hodně zapracovat. Je potřeba pochválit všechny pejsky. Někteří tam byli poprvé a i ti hodně malí a mladí se snažili velice. Často táhli větší a těžší zvěř, než byli sami.

V Řásné jsme začali věřit tomu, že by si Ben mohl troufnout i na nějakou jednodušší zkoušku, i když původně jsme s ničím takovým nepočítali. Tedy budeme pokračovat. Máme naplánovaný další výcvikový pobyt, tentokrát nejspíš týdenní. Doufáme, že už se bude moci jít do vody, protože v Řásné jsou nádherné rybníky. To má Ben taky rád. Dokazoval to už v zimě, když pronásledoval kachny na rybníku a zažil studenou koupel, protože se pod ním prolomil led. Teď máme před sebou důležitý úkol, docvičit s Benem pořadovku a aporty činky a pak už se budeme jenom těšit na Řásnou, na hezké a příjemné ubytování a na hezkou přírodu a taky na Karla a Simonu, která nám všem taky hodně pomáhá a dělá moc hezkou fotodokumentaci. Snad nás budou jenom chválit.

13. března 2009
Ben, Honzík a Majka Psotovi