článek redaktora.

Od čtvrtečního večera do nedělního poledne se uskutečnil v Chlébském v penzionu Bednář letošní čtvrtý víkenďák, v obci Clébské naposled, ostatní víkendové a týdenní akce budou už na Řásné, v penzionu "U Kolářů".

V pátek byli přítomni jen dva účastníci, jeden malý labík Bruník, náš starý známý z minulých soustředění. Od minula, kdy uměl hravý aport a na povel Aport sice ochotně otevíral mordičku, ale čekal, až mu panička aportík do ní vsune, nijak nepokročil. Zřejmě tento cvik považoval takto za správně provedený a do vyšší fáze, samostatného úchopu se mu nechtělo. Panička Káťa to, že Brunďa od minule na domácím tréninku nijak nepokročil zdůvodnila tak, že nevěděla, jak Brunďu přimět k tomu, aby aportík sám bral z ruky a pak ze země a proto s tím raději počkala na mne.

Za to jsem Káťu pochválil, protože, než něco pokazit a pak to složitě napravövat, lépe měsíc počkat. Takže po krátkém zácviku bral Brunďa ze země ještě ve čtvrtek večer ve společenském sále místní restaurace.

Katce jsem slíbil, že Brunďa bude v neděli nosit sám zvěř z dohledávek. Káťa tomu nechtěla věřit, a dobře udělala. Brundík nás všechny mile překvapil a odhozeného bažanta suverénně přinesl už v pátek po obědě. Káťa, která stála vždy se svým Nikonem v plné pohotovosti, stihla tento historický okamžik zvěčnit jen jednou fotkou a tu stihla ještě máznout.

Druhým pátečním účastníkem byl Gordon setr Karla Kačerovkého. Když se ke mně Karel hlásil na kurz telefonem, tak jsem mu radil, ať si s sebou vezme nějaký malý teplovzdušný fukárek na ušušení věcí, kdyby náhodou pršelo. Jeho odpověď mne lehce šokovala - sdělil mně, že je z povodí Moravy a ten den se pod ním už na řece dvakrát prolomil led a dvakrát se vykoupal, takže takové drobnosti jako je mokrý oděv prostě a jednoduše vůbec neřeší.

Jeho fenka Dixi měla typický projev setra, to je nádherný rychlý pohyb v terénu, špičkové slídění, které prokazovala při dohledávkách. Jako každý setr byla trochu paličatá na aporty, protože toto není u setrů vlohová výbava, a když se u nich s aporty nezačíná od štěněcího věku, tak v roce a půl je to vždy trochu problém. Obzvláště u Dixiny, která ani nevěděla, že nějaká disciplína aport existuje, takže jsme začínali dřevěným kozlíkem a v neděli nám už brala zvěř ze země.

V sobotu se s pejsky roztrhl pytel a sešlo se jich tam celkem deset, z toho byli dva Dastíkovi potomci. Andrew Vlaďky Fridrichové a Ares Jirky Budáka. Ares má naprosto dokonale zvládnutý aport ve všech podobách, Jirka se musí nyní více věnovat vlečkám studené zvěře a trochu ubrat v požadavcích na Areska, protože třeba aporty není nutné u něj už cvičit. Na jeden povel vzal a přinesl i lišku. Ares poslouchá na slovo, přivolání, chůze u nohy, aporty čehokoliv, dohledávky .......  mnozí mnohem starší psi by mu mohli závidět. Je to však Jirkův první pes a na to, že jej dosud cvičil sám bez konzultace s výcvikářem - klobouk dolů.
Některé věci bude třeba ještě trochu dopilovat - třeba vlečky a navádění na dálku, ale to u devítiměsíčního psa není žádný problém.

Vlaďčin Andrew - to je jiný kolík. Je to bystrý, dominantní pes a s Vlaďka se musela naučit, jak dobýt ztracené území a převzít otěže šéfa smečky zpět do svých rukou. Opravili jsme tahání na vodítku, pak jsme se pustili do aportů a i Andrew v neděli s přehledem nosil zvěř.

Pak tam byla fouska Aida, která s výcvikem u nás teprve začíná a vůdci také začínají sbírat své první zkušenosti s ohařem. Jsou to však vnímaví posluchači a bylo vidět, že se snaží dbát všech rad, které jim byly poskytnuty. Aida při nedávné první návštěvě cvičáku v Brně, kdy si páníčky na cvičák doslova a do písmene přitáhla na vodítku, se mění přímo před očima na poslušného a ovladatelného psa.

Dále chci zmínit nádherně osvaleného černého labíka Denyho manželů Hajerových. Pokud se nálada dospěláků přenáší na pejska, tak tady to platí trojnásobně. Eva a Pavel jsou naprostí pohodáři, nic je nerozhází a Denny, to je takové dobračisko, co by na sobě nechalo, jak se říká, klidně dříví štípat. Nesouhlas dával najevo jen pohledem. Proto jsem mu chvílemi - myšleno v dobrém - říkal, že je to náš maxipes Fík. Ale ne tak pro mohutnost postavy, ale pro dobrosrdečnou a milou povahu. Na Deníka se nemůžete prostě rozzlobit ani tehdy, když se mu něco nepovede. 
Na minulém soustředění byla Eva zcela konsternována, když Deník přinesl a ODEVZDAL S PŘEDSEDNUTÍM svou první kachnu z vody v žtivotě a pak  s ní ještě delší dobu pózoval všem ochotným fotografům.
Na tomto výcviku byl jen v sobotu, ale stihnul program nejzajímavější. V sobotu se kromě klasické rozcičky procvičovaly dohledávky, vlečky, práce na pobarvené stopě s opravdovým srncem na konci, klidy před živou zvěří a aporty pohozené teplé srstnaté, což zvládal Deník zcela bez problému. Všechny disciplíny byly samozřejmě okořeněny mohutnou střelbou z brokovnice.

Ohaři měli na programu navíc disciplínu vystavování divoké pernaté, kterou představoval živý bažant. Ani jeden ohař se jej ani nedotknul, přestože dohledávku proti větru prováděli na volno a vystavení se nám už začíná dařit.
V sobotu byla přítomna i Michalova Fouska Máša, která nám tentokrát ani jednou nezdrhla - je vidět, že zvolená metodika nácviku přivolání, kterou jsme s Michalem dali dohromady, tentokrát dobře zafungovala. Máša pracuje normálně úplně na jedničku, ale najednou se jí při dohledávce nad kusem v hlavě "rožne červené světlo" a Máša vezme roha. Tento jev se stává nyní méně častým, a v sobotu, jak jsem již výše uvedl, nezdrhla ani jednou.

Brodili jsme se všichni dvaceti čísly sněhu, ale všechny naplánované úkoly jsme splnili. Možná, že dvacet čísel sněhu je lepší, než déšť a bláto na podzim.

Všem účastníkům výcviku bych chtěl poděkovat za odpovědný přístup k výcviku a všichni odjížděli domů s vědomím, že opět postoupili o notný kus dopředu.

25. února 2009

Karel Zelníček