článek Káti a Petra Batelkových

Od kdy začít s výcvikem? aneb Jak to vidí štěně ???

Když jsem byl na prvním výcviku ve "Zlatém lovci"  (byly mi 3 měsíce), neměl jsem jistotu, jestli ještě někdy pojedeme. Strejda Karel hned na začátku domluval ostatním kámošům, aby konečně začali poslouchat své páníčky.

Moje panička měla v tu chvíli slzy v očích, vypadalo to, že na mne bude také přísný. Bála se, abych taky nedostal za uši.

Já byl ale v klidu, protože nakonec jsem to nebyl já, kdo dostal vyhubováno, ale moje panička, prý by si zasloužila, aby už na mě nemluvila tou svou hatmatilkou a začala mi dávat jasné a pro mě srozumitelné povely.

To se prý se pak nesmí divit, že jí neposlouchám, když jí vůbec nerozumím. Když páníček nedá srozumitelný povel, můžu si dělat co chci. To ví přece každý pes. Nakonec to panička nějak ustála a na výcviku jsme zůstali až  do konce.

Strejda Karel paničku učil, jak mě má přivolat. Řekl jí, ať se ode mne otočí zády, vzdaluje se a volá mě. Já se strejdou stál a pozoroval jí. Byla to sranda. Panička se vzdalovala a volala, a volala... 

Nechali jsme jí pěkně vydusit. Pak se nám jí ale zželelo (byla už hodně daleko) a běžel jsem za ní. Měla vélikou radost. Povzbudilo jí to do dalšího výcviku.

Byla tam i teta Simona, to panečku byla jiná kamarádka !!!  To jste měli vidět, jaké umí vymýšlet štěněcí hry !!!  A pak prý výcvik. Žádný výcvik. Pořád se mnou dováděla a házela mi aportíky.

Panička se divila, jak to se mnou umí. Bodejť by ne, když měla moc dobré piškotky. Paničce poradila, jak má se mnou hopsat a skotačit – super!!!

Se strejdou Karlem jsem si vyzkoušel lovecký výcvik. Čmuchal jsem po stopě zajíce a našel ho!!! Pak jsem hledal v lese kapky krve a nakonci ležel úplně opravdový velký srnec !!! Moc mě to bavilo. Připadal jsem si jak lovec.

Mohl jsem si očuchat lišku, zajíce, bažanty. Taky jsme tam měli jednoho živého bažanta v bedně. Chodili jsme se s kámošema na něj dívat a oňufávat ho. Bažant sice chvílemi vypadal naštvaně a občas na někoho z nás zasyčel. Skoro jsem se jej leknul.

Asi nám záviděl, že můžem běhat a skotačit jak chceme. Občas jeden myslivec vystřelil z pušky a všichni páníčci nás pozorovali, jestli se nebojíme – bylo to v pohodě. Jen jednou se někdo lekl a začal utíkat, tak jsme utíkali s ním (ze solidarity, aby nebylo poznat, kdo se leknul).   

Jeden den jsme byli u rybníka. Strejda házel kachny na vodu a kámoši pro ně mohli plavat. Obdivoval jsem je, v té zimě – to byli machři. Já se raději hřál u paničky na klíně a pozoroval je pěkně z povzdálí.

Panička se bála abych nenastydnul. Ale musím říct, že mi ty opeřenci taky moc voněli. Kdyby bylo víc teplo, taky bych si dal říct a pro nějakou kachnu bych si taky skočil.

Celý čas ztrávený na výcviku byl pro moje páníčky moc poučný. Měli radost, že si se mnou konečně začínají rozumět. Od té doby se mnou víc komunikují, vědí jak si se mnou hrát a taky trénovat, abych příště mohl s ostatníma kámošema zkoušet nějaké nové disciplíny z výcviku. Vždyť to říkám pořád, že když na mě páníčci budou mluvit srozumitelně, tak udělám, co jim na očích uvidím. Když jsme se všichni loučili, byl jsem moc šťastný, když jsem zaslechl, že příště pojedem zas.

Na druhý výcvik jsme zaskočili jen na chvilku, ale zase to bylo super. Teď už jsem věděl co a jak. Zase jsem stopoval po krvi srnečku a na vlečce zajdu.

Vyzkoušel jsem novou disciplínu. Schovali do lesa zajíce a já ho měl najít. Prostě jsme hráli na schovku. Moc mě to bavilo.

Tentokrát měl strejda Karel kromě bažanta pro nás připraveného i živého králíka. Ten byl pěkně vyjukaný. Asi nikdy neviděl tolik psů pohromadě. Trénovali jsme tak klid před zvěří. To aby jsme nezakousli nějakého zajdu nebo srnku, až jednou poběží kolem nás.

Zažil jsem i pořádný výcvik, to když si mě vzal strejda Karel do parády a ukázal páníčkům, jak umím chodit na vodítku a brát aport z ruky. Sice jsem na něj zezačátku zkoušel moje výmluvné metody, ale brzy jsem zjistil, že na strejdu to nefunguje. Trochu mě mrzí, že od teď už budu muset asi poslouchat napořád.

No uvidím, jestli budou moji páníčci ve výchově důslední, nebo brzy vyměknou. Já si ale stejně něco vymyslím, abych je občas alespoň na chvilku pozlobil. Za měsíc jedeme na výcvik zas. Moc se těším na nové kamarády, na strejdu Karla a tetu Simonu, na jejich kluky, na voňavá zvířátka, a prostě na všechno a všechny co tam budou...

Všechny vás moc zdravím a přijeďte taky, ať je nás co nejvíc

27.leden 2009

Bruno od Šimonova mlýna (5,5 měsíce)