Na ukázku si můžete prohlédnout, jak umím cvik DOWN a k tomu tři fotogalerie, jak si hraji s fenkou Jack Russel teriéra, s fenkou Flat retrívra a mohutným "bojovým" psem Cane Corsou.
Bohužel mně padají první zuby, takže jsem docela v nevýhodě, protože mléčných mám už jen slabou půlku a nové mně ještě nenarostly.


Tak co už všechno umíme:

Přivolání (s předsednutím) i v případě, že se zrovna honím s jinými psy, poslechnu okamžitě. To je absolutně nejdůležitější věc, kterou se musí štěně naučit zvládat jako první. Tak jako na lyžích, nebo v autoškole se učí nejprve zastavení, tak pes musí mít nejprve 100% přivolání na JEDEN povel. Bez přivolání nemá smysl dělat vůbec nic.

Kontakt s člověkem. U pánečka je to nejlepší, tam se cítím bezpečně, to je moje zázemí, tam dostanu pohlazení.

Klidy. Když se nic zajímavého neděje, umím odpočívat a ležet v klidu na místě, aniž bych musel být neustále napomínán. Nikam nestrkám čumáček (hlavně do koše na odpadky, kde to tak krásně voní), nic nerozkusuji, nikde nepobíhám.

"Daun". U nás, loveckých psů se neříká Lehni, ale anglické slovo Down, protože anglická slova mají při výslovnosti klesající melodii. a já na tento povel také klesám k zemi. Na písmeno "D" začínám a když je řečeno poslední "n", tak už ležím. Umím lehnout kdykoli také na píšťalu (dlouhý, klesající tón). Umím si lehnout správně po našem ohařském způsobu s hlavou na zemi, protože jsem se tento povel začal učit brzy a takto ležet je nám vrozeno (to, aby nás kořist, na kterou číháme, neviděla). Provádět tento povel jsem se naučil za pár minut, protože ve štěněcím věku jde výuka úplně sama od sebe.

Zvládám hru "Na přinášení". Nosím aporty a moc mně to baví. Jenom na konci, když už jsem u Aportu, tak skoro vždycky zapomenu včas brzdit, takže zastavuji smykem na všech čtyřech, často až kus za aportem a než si při otáčení znovu přepočítám všechny tlapky, rozdělím je na přední a zadní, tak se občas rozplácnu jako žába. Ale někdy při brzdění prohraji boj se svým těžištěm a odstředivá síla mne překulí přes záda, nabo přes hlavu. Ale tlapky běží za aportem i když jsou ve vzduchu - to pak vypadá strašně legračně a páneček se mně směje, což od něj je nesportovní.

A to NEJDŮLEŽITĚJŠÍ nakonec: naučil jsem se rozumět "PSÍ ŘEČI". Naučil jsem se být zdvořilý a uctivý ke starším a větším psům. Často je sice otravuji, zlobím, a zkouším dělat rošťárny, ale už poznám, kdy mám přestat. Dokonce umím rozdovádět i nerudného dvouletého psa plemene Cane Corsa, ze kterého jde úplný strach, s jinými cizími psy se nekamarádí, vrčí na ně, ale já to s ním umím. Dokonce mu mohu (tedy občas) ukrást jeho oblíbenou plyšovou opičku. Někdy po mně skočí a to ji hned pustím a tvářím se úplně nevinně, což mně vždycky ochrání můj kožíšek.
Se všemi psy umím vyjít, vždycky poznám, co si mohu na staršího, nebo většího psa dovolit.


A stále se učím poznávat pravidla, jak se mám chovat v lidské společnosti. No to vám řeknu, jak je to pro mne všechno složité a komplikované. To není nic proti tomu učit se, jak se mám chovat mezi psy, to mám vrozeno. Ale u lidí se nesmí spousta věcí a to se všemu musím učit. Prý se tomu říká výchova.
Zkusím vyjmenovat jen pár věcí, které nesmím, nebo musím: Skákání po cizích lidech, běhání za neznámými psy, mám zakázány samostatné výlety za poznáním (u lidí se tomu říká, že pes utíká), strkání hlavy do odpadkového koše, požírání bobíků a jiného odpadu, co tak hezky voní a chutná, skákání na dveře a na nábytek, rozhryzávání věcí kromě těch, co jsou na hryzání (kostičky), nesmím chodit první do dveří, napřed si musím sednou a počkat, až mně páneček dovolí vyjít, nesmím si sám brát pánečkovo jídlo i když je dá schválně na zem (to aby vyzkoušel, že už to znám), umím povel "do pelíšku", umím zůstat na místě a tam čekat a ještě spoustu dalších věcí.
Také poznám, kdy se jde na vycházku, kdy se chystá jídlo (pořád jen ty blbé granule a páneček si dává úplně jiné dobroty, které nesmím ochutnat), poznám, kdy mohu blbnout a kdy nesmím, no už toho umím docela dost.


Ale kromě toho, co musím, nebo nesmím, je mnohem víc věcí, které mám dovoleny. Takže mám dostatek volného času na hraní s ostatními psy, však to vidíte na fotkách, páneček zatím vůbec nepoužívá vodítko. Sice mám obojek ale páneček mně plně důvěřuje a všude chodím na volno, protože jsem poslušný a když mne zavolá, tak hned přiběhnu. Mám spoustu hraček, které jsou rozděleny na ty, kteeré se mohou kousat a na ty, které se nekoušou, to jsou většinou ty plyšové.

Ale je sposta věcí, které se zatím učit nemusím. Nemusím se zatím učit povely "sedni", "k noze", nemusím chodit u nohy na vodítku a strašnou spoustu dalších věcí, které umějí moji dospělí kamarádi. Hlavně prý musím být vychovaný.


Bohužel je venku sníh a špatné počasí, takže nemohu běhat po loukách a učit se hledání a vystavení, což je moje vrozená dovednost. Taky nesmím běhat po revíru, abych nerušil zvěř. Ale jen co se oteplí, sníh roztaje a začně rašit nová travička, začnu rozvíjet svou vrozenou dovednost, kterou je hledání pachů v poli proti větru, a označování těchto pachů, podle kterých poznám už na velkou dálku, že se přede mnou nachází ukrytá zvěř. To se pak zastavím a nosem tento pach zkoumám. Páneček říká, že "vystavuji". Taky bych prý měl umět proti tumuto pachu umět opatrně postupovat směrem k ukryté zvěři, kterou ale nesmím honit.

No, tak uvidím, jek mně to na jaře půjde.